Těžký život muzikantův

(by George & Henry)

Předevčírem, tedy ve čtvrtek 26.6., jsme si poprvé zkusili zahrát si na ulici. Byl chladnější zatažený den, a my si vybrali přímořský chodníček mezi Pacifikem a Beach Ave. Hned při prvních tónech jsme pochopili, že radio Bill nehraje tak, jak jsme očekávali. Sice v prodejně řval jako vzteklej, ale to bylo v místnosti a to nás asi trochu zmátlo. Tak jsme se rozehráli a osvěžili si repertoár, vybrali pár drobných, a nechali toho. Večer jsme běhali po lukrativních místech a hledali nějaké volně dostupné zásuvky, protože nám bylo jasné, že budeme muset koupit nějaký repráky, který vyžadujou svůj zdroj napájení.

Včera byl první pátek našeho pobytu a to znamenalo jediné - meeting se zástupcem naší agentury GO International, která nám toto celé zařídila. Manager pro Work&Travell Alex nás přivítal v 10h v hale hostelu a provedl nás městem. My dva a další čtyři Němky jsme prošli důležitá místa v centru, Alex nás mimojiné upozornil, abychom se vyhýbali naší tak oblíbené a často navštěvované Čínské čtvrti... Na úřadě jsme si vyřídili SIN (Social Insurance Number), od nyní můžeme legálně pracovat. Kdo by čekal nějakou zdlouhavou úředničinu, pletl by se. Vše proběhlo velmi rychle a v příjemném prostředí. V soukromé škole, kde sídlí GO International, nám ukázali, jak se dostat do databáze volných pracovních míst. Ujistili nás, že najít práci ve Vancouveru opravdu není problém, a v okolí, jako např. turistické středisko Whistler, není už vůbec žádný problém. V tu chvíli se nám ale honila v hlavě otázka, zda opravdu chceme pracovat za nějakých 70$ čistýho za den, nebo jestli se dokážeme uživit hraním na ulici. Po meetingu kolem 16h jsme okamžitě běželi koupit repráky. Za 135 babek máme perfektní 2.1 LogiTechy a samozřejmě jsme je chtěli vyzkoušet. Za chviličku jsme už rozbalovali serepetičky na CanadaPlace a začli vyhrávat. K večeru tam už moc lidí nebylo, ale my jsme si rádi zahráli na jednom z nejkrásnějších míst ve Vancouveru. Zanedlouho, při písničce St. James Infirmary, se objevil zaměstnanec tohoto oblíbeného centra s hotelem, restauracema, kinem, a řekl nám, že hrajeme moc hezky, že klidně můžeme hrát dál, ale že si nepřeje, abychom měli před sebou futrál, do kterého lidé hážou drobné, protože je to soukromé prostranství. Co jsme mohli dělat, přehráli jsme si repertoár a šli do hostelu. Podle písničky, u které jsme byli velmi slušně vyhozeni, jsme naše repráky pojmenovali James.

Další den, tedy dnes, sobota 28., jsme se vypravili koupit prodlužky, abychom mohli případně čerpat proud z nějakých restaurací apod. Po úspěšným nákupu jsme se vydatně nasnídali a vypravili se směr Stanley Park. Na rohu Burrard St. a Georgia St. si George (jaký příhodný název ulice) všiml několika zastrčených zásuvek. Vyzkoušeli jsme je a fungovali. Nebylo co řešit, natáhla se prodlužka, zapojili jsme Billa a Jamese a ulicemi se rozezněl Royal Garden Blues. Odehráli jsme celou jednu serii (asi 80 minut), vydělali si pěkných pár dolarů, a pokračovali na místo původního plánu - Stanley Park, kde jsme měli vomrknuto několik vhodných zásuvek. Ono se to řekne, "došli jsme tam", ale táhnout se se všemi těmi věcmi několik kilometrů přes město a přes park, v tom horku, to je celkem fuška. V parku u totemů a nějakého občerstvení a WC jsme si znovu rozbalili aparaturu a znovu se rozezněl Royal Garden Blues. Třetí skladba v našem programu - St. James Infirmary - je asi prokletá. Po dohrání přišli Rangers a oznámili nám, že zaměstnanci toho krámku se suvenýry je na nás zavolali. Samotným jim to bylo líto a trapné, že musí ukončit naše představení, protože se jim naše muzika líbila, ale v parku je bohužel zakázáno hrát s aparaturou. Sami od sebe by nás nevyhnali, ale kvůli nesmyslné stížnosti asijské obsluhy veteše a suvenýrů jim nic jinýho nezbývalo. Tak jsme se zase spakovali a celkem znechucení šli propít a projíst naší celodenní gáži.

My to nevzdáme, po cestě jsme našli další vhodná místa, která zítra po poledni uslyší Royal Garden Blues, ale St. Jamese raději vynecháme...

• Na Canada Place