Hury, hury!

(by Henry)

Čas odletu se neúprosně blížil a my čekali na Francesca, kterej měl pro nás přijet v 15:30, aby nás hodil na letiště. Odlet v 20:25 bychom tak v pohodě stíhali. Jenomže náš (teď už naštěstí ne náš) starej Dodge začal zase zlobit a Francesco ho nechal v servisu, kde mu slíbili, že bude za chvíli hotovej. A tak jsme čekali, další dohodnutej čas byl na půl pátou a pak na pátou hodinu. Už bylo pár minut po pátý, Francesco telefony nebral a nám ruply nervy a nasedli do taxíku. Problém byl ale ještě v tom, že mi Francesco dlužil $400 jako doplatek auta a ode mě potřeboval podpis na převod vlastnictví. Taxíkem jsme urazili asi sto metrů, když „pejskař“ volal, že už doběhl k hostelu. Otočili jsme to, vyrovnali dluh a sedli zpět do taxíku. Odlet byl za dvě a půl hodiny a na zaoceánský lety mají bejt pasažéři dvě hodiny před odletem. Na letiště je to v normálním provozu asi 40 minut. Situace kolem půl šestý ve velkoměstě ale „normální provoz“ nepřipomínala, přivaděč stál, dálnice stála a nám tekly nervy… Nakonec se taxikář pěkně prokličkoval a my letadlo docela v pohodě stihli i s pivkem na letišti.

Let nestál za nic, jako vždy. Z východního pobřeží to ale není do Londýna tak dlouho, asi 6 hodin. Teď (středa 24.9.) sedíme na Heathrow, kde není ani WiFi připojení a čekáme šest hodin na let do Mnichova. Už aby jsme měli tuhle cestu na východ za sebou a mohli v klidu vzpomínat na pohodu a klid v Kanadě…