Ski & jam

(by Henry)

Na neděli 20. července jsem se ohromě těšil, protože kolem 11h dopoledne jsem se vypravil lyžovat. I když jsem měl volno (můj poslední den práce v táboře), nabídl jsem se, že bych mohl jet se skupinou pomoct. Ne že by mi na tom tak záleželo, ale doufal jsem, že mi zaplatí nemalé náklady - $55 za vypůjčení výbavy a $56 za skipas je opravdu docela dost. To jsem se ale přepočítal a všechno si pěkně zaplatil. Nevadí, stejně bych do toho šel. Tak jsme došli k rental-ski, čapli lyže, a šli k sedačkové lanovce. Cesta k ledovci trvala rovnou hodinu, nejdřív jednou sedačkovou, pak druhou, pak kousek autobusem a pak zase sedačkovou. Nevěděl jsem, jaké bude tam nahoře počasí a teplota, tak jsem si vzal raději svetr a bundu, ale hned po první jízdě jsem obojí odložil a brázdil kopec v tričku. I když se to samozřejmě s alpským lyžováním nedá srovnávat, byl to pro mě největší lyžařskej zážitek v životě – sjíždět pěkně upravenou asi necelej kilometr dlouhou sjezdovku v tričku v červenci v Kanadě s výhledem na krásné hory, to je opravdu nezapomenutelný. Vleky nahoru byly sice jenom kotvy, ale jinak pro zimní sezónu je v areálu samozřejmě k dispozici několik kabinkových lanovek.

George vyčetl v místních novinách, že se v centru koná jam a u toho jsme samozřejmě nemohli chybět. Popadli jsme nástroje a po osmé hodině jsme popíjeli pivo v baru v docela luxusním hotelu. Hned si nás všiml kytarista a pozval nás pódium. Chvíli jsme ještě vyčkávali a poslouchali převážně reggae a blues a za chviličku se přidali. Bylo to moc fajn, pěkně jsme si zahráli.

Dneska jsem se vystěhoval z pokoje a nanosil všechny krámy do auta. Nelenil jsem a hned šel hledat práci. Z pizzerie mi ohledně rozvozů nevolali. V místním tisku jsem si zakroužkoval asi tucet inzerátů, kde hledají zaměstnance podle mých představ. Jako první jsem šel do hotelu Hilton. V oddělení human resources mě přivítala moc milá paní, já vyplnil docela dlouhej dotazník a přiložil životopis. Ucházel jsem se o práci obsluhy na snídaně a večeře a popřípadě barmana a výčepního. Dotazníky údajně vyhodnotí koncem týdne a užší výběr pozvou k pohovoru. Hned mi bylo jasný, že je to na dlouhý lokte a tak jsem šel jinam. V místní samoobsluze na náměstí hledají zaměstnance na práci všeho druhu, pokladní i doplňovače regálů. Zeptal jsem se tam a během dvou minut byl zaměstnán, hned zítra v osm ráno nastupuju. Dokonce mají i speciální docela levný ubytování pro zaměstnance. Pracovní doba je od 8am do 4pm nebo od 4am do 12am a plat necelých dvanáct babek za hodinu před zdaněním. Jsem na to zvědavej a připraven na jakoukoliv práci.

Tak práce by byla a co s načatým odpolednem? Hurá na výlet. Sedli jsme do auta a vydali se směr sever do asi 30km vzdáleného Pembertonu. Cestou jsme zastavili u krásných Nairan Falls, kde jsme obrovskou náhodou potkali bubeníka ze včerejšího večera. Pemberton je super-zapadákov a tak jsme sjeli z hlavní Route 99 na nějakou vedlejší okresku, až jsme dojeli k jakémusi stánku. A nevěřili jsme vlastním očím. Byla tam lednice s různýma potravinama (brambory, maso, plechovky, pití, sušenky) a u toho napsaná cena. Kdokoliv si mohl cokoliv vzít a do kasičky „čestně“ hodit tolik peněz, za kolik si nabral. Vzali jsme si pití a sušenku a do kasičky nasypali drobný a děkovnej lísteček. Stejnou cestou jsme se vydali zpět do Whistleru a v krámu si koupili večeři.

• a jde se lyžovat! (foto z mobilu)

• jam!

• Nairan Falls

• někde za Pembertonem

• tohle je teprve "samoobsluha"