Welcome to Canada!

(by Henry & George)

A jsme tu! Ale pekne od zacatku. Nase spanila jizda zacala v pul sedme rano 22. cervna u George pred barakem. Uz do tak plneho auta Henryho rodicu, kteri pokracovali dal do Franice, jsme vtesnali Georgovo kufrik a Ancu (trumpeta - pozn. redakce).

Prvni pivni pauza nasi cesty se konala okolo osme hodiny ranni na motorestu za Regensburgem a kratce pred desatou jsme uz vysedavali na mnichovskem letisti. Srdceryvne louceni vynechame a prejdeme k prvnimu letu – do Londyna.

Airbus A 319 nepatri zrovna k nejluxusnejsim strojum a pilot byl pravdepodobne vic opilej nez my, protoze pristavaci manevr pripominal spise horskou drahu. Cestu nam zkratila dve dobra piva.

Obluda jmenem Heathrow Airport nas na tri hodiny zcela pohltila a aby cas lepe ubehl, my jsme pohltili jamajske pivo. Cestou do Vancouveru v Boeingu 747 pri pozorovani Islandu, Gronska a severniho polu a pokecu se sympatickou Rumunkou jsme uspesne vystrizliveli. Po deseti hodinovem letu nas privitalo vancouverske letiste. Mile, komorni, utulne. Ale bez Henryho kufru. Henry cekal u pasu na zavazadla marne. Po pul hodine cekani jsme zjistili, ze kufru nebyl Vancouver moc dobrej a odcestoval nekam uplne jinam. Velmi prijemna, usmevava, sikmooka zamestnankyne British Airways zjistila, ze Henryho kufr byl vymenen za zavazadlo pana Hoffra a s usmevem nam oznamila, ze v tuto chvili se muze nachazet v Bankoku, Vladivostoku, Kalkate ci kdekoliv jinde na svete, kdekoliv krome Vancouveru. Pokracovali jsme k celni kontrole, Henry vsak s rukama v kapsach, pravda, alespon bag s pozounem mel u sebe. Pri predlozeni potvrzeni o ztrate zavazadla se mlady celnik pousmal a pravil, ze do roka svuj kufr jiste Henry shleda. Na otazku jak dlouho to v praxi trva, odpovedel pouze dve slova: “British Airways”. Jako cenu utechy dostal kreditku nabitou na 35 GBP – prej na kartacek, ponozky a mejdlo. Bylo asi devet vecer a my hledali tu spravnou autobusovou zastavku. Nastoupili jsme a nez jsme si vsimli, ze autobus pendluje pouze mezi dvema zastavkami, stihli jsme dvakrat objet letiste. Pak jsme prestoupili na spravny bus (kvuli chybejicim drbnym nacerno) a vystoupili az v Downtownu primo u naseho hostelu. Prvni dojmy z nejrusnejsi ulice metropole – Granville str. byly ponekud smisene. Zije to tu jako v Rimini, obyvatele vzhledu tokyjskeho a auta ryze americka. V hostelu se nas hned ujali a ubytovali v pokoji s dvouma anglanama.

Prvni noc na nejrozvrzanejsi palande zapadniho pobrezi ameriky jsme spali jako zabity, protoze den trvajici 33 hodin a zakonceny jak jinak nez sklenici mistiho piva je ponekud vycerpavajici.

Clanek brzy doplnime o diakritiku a fotky, hned jak dorazi kufr s notebookem. Vice nez notebook postradame nas “cheba” – nase playalongy (nahrane doprovody na CD – pozn. red.)

• čekání na letištích, let a výhed z okýnka